Stěhování a co že se vlastně stalo..?

• 
  

  Vždycky, když usínám přemýšlím nad tím, že vy v Brně už se pomalu chystáte do školy/práce. Jsou to jak dva jiný světy. A já se zase po nějaké době ozývám z Tampica se spoustou novinek.

  Tady je to sice pořád stejný, ale pár věcí se dalo do pohybu. Začnu tím, že jsme se s moji rodinou konečně přestěhovali. Měli jsme se stěhovat týden po mém příletu, ale oni to každý den odkládali a odkládali a teď už opravdu máme jinou adresu(takže už mi můžete posílat dopisy a sladkosti, zlobit se nebudu, haha). Dům je krásný, o moc větší i když můj život je teď zabalený do krabic. Můj nový pokoj je pro mě jako splněný sen, i když jen na pár měsíců. Je prostorný a velká šatna s vlastní koupelnou tomu dodávají to pravý. Akorát mám novou spolubydlu, každý ráno mi asistuje při čištění zubů malá ještěrka🐊

  Zažila jsem svou první "Primera Comunión" v kostele. Dvojčata od Marian měli něco jako obřad, jako každé dítě v jejich věku a jejich maminka mě pozvala. Bylo to moc hezké, hlavně když se zpívalo, ale já na tohle moc nejsem. Potom byla pool party, kde už nás bylo víc a to jsme se moc pobavili!

  S Mariel jsme si jeden pátek udělaly můj první sleepover tady a moji bráchové nám to narušili, takže z holčičího večera se stala horor night a já pak nemohla spát.

  Po měsíci jsme konečně dodělali choreografii pro Regional a mě si den na to zavolalo vedení, že mě nemůžou pustit reprezentovat školu, protože nejsem oficiálně v systému jako student, au. Takže když jsme jim pár dní na to prezentovali naši choreografii, bylo to pro mě naposled, teda aspoň do soutěže, pak se k nim zase můžu vrátit, ale nesmím soutěžit. Každopádně měli hrozně krásnej proslov o tom, že je mrzí, že s něma nemůžu jet a že budou tancovat pro mě. Dokonce si vymysleli pokřik podle mýho příjmení.😅❤

  Začala jsem chodit do posilovny, protože tady potřebuju nějakej pohyb a nechci vypadat jako koule, jenže tady s tím vším jídlem je to těžký. Každý den se dozvídám, že jsem pořád nezkusila všechno.

  Potkala jsem tady paní Jarmilu (hned jsem si vzpomněla na babičku, takže babi jestli si to čteš, moc mi chybíš a myslím na tebe!) z ČR, vzala si Mexičana a už několik let učí na jedné škole tady a všichni ji mají hrozně rádi a tak když se svými žáky přijela k nám na školu mě k ní spolužačky dotáhly a povídaly jsme si. Bylo to strašně zvláštní mluvit s někým česky z očí do očí po 2 měsících, pomalu jsem nevěděla co říct. Všichni kolem nás stáli a poslouchali(nevím co, když nerozuměli ani slovo).

  Jinak moje dny probíhají pořád stejně, krom cvičení jsem se šla podívat na kamarádův basketbalovej trénink, takže jsem zjistila, že je campus ještě větší, než jsem si myslela. Dost času trávím v knihovně jako většina studentů, je to hrozně příjemný prostředí a není tam takovej hluk. 🎓

  Mám pocit, že ať mluvím o sebemenší blbosti tak mě tady poslouchají. Zajímá je co říkám, smějou se. Je to hrozně fajn pocit.

  A jak jsem si pořád říkala, že tu změnu jsem zvládla dobře, tak to na mě nakonec dolehlo. Minulý týden jsem se složila s horečkama a bolestí celýho těla, 2 dny jsem nemohla vylézt z postele a nic jsem nemohla sníst. Fakt přísahám, že to byly nejhorší 3 noci, co jsem kdy zažila. Pak se to na jeden den uklidnilo a já myslela, že to byla jen nějaká viróza, ale v sobotu večer mě museli rodiče vzít do nemocnice a nasadili mi antibiotika. Ale nebojte, nemám žádnou tropickou nemoc. Prý se to stalo skoro všem výměnným studentům, je to změnou vody a jídla nějaká infekce. Sestřička mě fakt uklidnila, když se podívala do mojí karty a říká "neboj, na narozky už budeš zdravá". Narozky mám za 3 týdny.😂

  Už je to doma fakt nuda, takže když jeden den brácha nasimuloval nemoc ani mi to nevadilo, protože mi dělal aspoň společnost. On totiž strašně rád mluví. Pořád. Stačí kývat hlavou a je spokojenej. Naštěstí tady můžete do školy s antibiotikama, takže za chvilku zase budu mezi lidma.

  Jo a čeká mě moje první řeč ve španělštině, tak mám celkem dost nervy, držte mi palce.✊🏼

  Co tady fakt miluju jsou západy slunce. A společný víkendový snídaně s rodinou. Je hrozně fajn se ráno probudit, sejít dolů, kde už na vás čeká tak 10 lidí. Je to vždycky hrozně příjemnej začátek dne. Všichni sedíme, jíme a povídáme si. Ať už přijde babička s dědečkem nebo teta se strýčkem, je to vždycky hrozně fajn.

  Za pár týdnů mě čeká 1. výlet s Rotary, tak už se těším a jsem zvědavá, jaký to bude. Pro tentokrát to bude asi vše, tak se mějte krásně, posílám sluníčko do Brna a zase někdy✌🏼️
• 
  
•                  
• Říjen a tohle počasí? nestěžuju si.                                  Tréma před prezentací  choreografie
• 
  
• 
  
  
  Náš starý dům                                       Náš nový dům                              
• 
  
• 
                         
• Primera Comunión
• 
  
  
• After party/pool party
•                   
• 
  

 Horor night                                               Mi hermana bonita/Moje krásná sestra

Západ slunce v Campestre

Výhled z nového pokoje, miluju!

• 
  
• 
  
• Tereza Kobzová

2 měsíce v Mexicu a moje pocity

Je to jako včera, co jsem na letišti ve Vídni řešila problém s nadváhou, loučila se s těmi nejbližšími a brečela, tak moc, že mě z toho bolela hlava. Přesně si pamatuju ten pocit nejistoty a zároveň vzrušení, v hlavě milion otazníků.  Jak to zvládnu? Co když mi uletí letadlo? Co když se ztratím? Co budu dělat rok mezi lidmi co neznám? Byl to dobrej nápad? Co když mě nebudou mít rádi?

Upřímně začátky byly nejhořší. Já jsem totiž hrozný stydlín. Ještě před rokem jsem měla problém si na dovolené s našima objednat jídlo, ikdyž jsem věděla jak se to řekne. A teď? Neměla jsem tu nikoho, kdo by to řekl za mě. Musela jsem se spolehnout jen sama na sebe. A toho jsem se bála nejvíc. Že to nezvládnu.
Ale když se mi na letišti zablokoval příruční kufr nebo mi nešel najít můj let musela jsem se sebrat a zařídit si to. Bylo to buď mluvit s lidma nebo si nechat uletět letadlo.
Byla to jedna z největších zkoušek a když jsem přistála na letišti v Tampicu i se svými kufry, byla jsem na sebe pyšná. Nikdy jsem neletěla sama, natož na druhou stranu světa za cizími lidmi.

A představa, že v mojí rodině bude žít někdo jiný? V mém pokoji, s mými rodiči, bráchou, mazlit se s mou Bonnie. Já jsem hrozný majetníček, ale ten pocit byl strašně zvláštní.
Vidět fotky mých kamarádů z každé party, na které já být nemůžu, oslavit narozky s mamkou nebo jít na hokej s taťkou. Ale postupně jsem si začla uvědomovat, že tohle všechno ještě zažiju mockrát. Tuhle příležitost mám jen jednou za život, občas je to opravdu jako sen a ani se to nedá popsat v nějakém článku, museli byste to vidět a zažít si to. Přála bych tuhle zkušenost každému, přála bych si abych to co tu zažívám mohla dělat se svými nejbližšími, chci aby to viděli na vlastní oči. Mou školu, dům ve kterém žiju, jak se ke mně lidé chovají, jak je to občas těžký nerozumět ani slovo. Mám hrozně smíšený pocity, občas se mi chce brečet a řvát a cítím se hrozně sama a pak z ničeho noc hrozně šťastně. Je to jak na horské dráze, je to adrenalin, nikdy nevím co mě čeká, nikdy nevím s jakou náladou se vzbudím a jakej ten den bude. Ale když se ohlídnu a vidím ty 2 měsíce, kolik mi toho daly, kolik jsem toho zažila a jak strašně rychle to uteklo. Vždyť už je to skoro čtvrt roku(?!).

Když se bavím s některými jinými výměnnými studenty o rodičích a oni mi řeknou, že jim nechybí, že si nevolají tak to nechápu. Možná už si nevoláme každý den  jako ten první týden, ale pořád je tu mám a jsou mi oporou i na 10 000 km. Musí to být hrozně těžký přijmout do rodiny cizího člověka s jinými zvyky, jiným jazykem. Ale oni to udělali pro mě. Hlavně díky nim jsem tady, díky nim zažívám tohle dobrodružství, podívám se na místa o kterých jsem ani nevěděla, že existují a stává se ze mně jinej člověk, nejen že tloustnu každým dnem víc a víc(😭😅), ale myslím že si i postupně uvědomuju věci, který mi dřív nedávaly smysl nebo mi nepřišly důležitý. Poznávám, kdo je pravý kamarád a kdo mi taky zůstane. Když jsem byla v Brně, měla jsem růžový brýle a tady to roční dobrodružství mi otevřelo oči a to toho mám před sebou ještě spoustu.

Ano, chybí mi jít si sednout na kafe s Barčou nebo se jít projít do parku s Adamem, hrát si s Bonnie, dohadovat se s taťkou o tom, že jsem v pubertě, pustit si s mamkou film a bavit se o nehtech. Ale vím, že je mám a že je budu mít i za rok. A teď už vím, jak moc cennej ten společnej čas byl.
Ne vždycky je to tady procházka růžovou zahradou, ikdyž to tak vypadá.
Třeba když usnete v autobuse po cestě ze školy a zaspíte zastávku. Ve městě, který skoro neznáte, skoro nikdo nemluví anglicky a vy se cítíte zoufale(ale zvládla jsem to!). Řeknete si "tak si má zavolat taxíka", jenže tady není bezpečný jezdit taxíkem. No bylo to vtipný.
Když zkouším mluvit španělsky, lidi se smějí nebo začnou tleskat a ze mně se stává rajče😬(neuvádějte mě do rozpaku prosím).

Nejvíc mě baví, jak vždycky nějakej dospělej začne mluvit sprostě a pak se mi hrozně omlouvá, ikdyž já mu vlastně nerozumím takže co😅
Na druhou stranu, jsem si tu dost zlepšila angličtinu a už se mi i stalo, že se mi zdál sen v angličtině, nebo když volám s někým z Brna tak se mi občas stane, že řeknu jen tak něco anglicky a ani si to neuvědomím. Tak doufám, že to tak brzo budu mít i se španělštinou😛
Jinak ve škole stále nic nedělám, krom čínštiny, kde válím se samýma 1😏moje host-maminka si mě dobírá, že umím čínsky líp jak španělsky😅

Ani nevím, co jsem tímto článkem chtěla říct. Potřebovala jsem se jen vypsat a dostat ze sebe všechny pocity a myšlenky, které mi běhají hlavou. Mějte se krásně, posílám pozdravy a sluníčko do ČR a adios u dalšího článku✌🏼