Roadside, poolparty a playa!

Tak se zase po pár dnech vracím se spoustou nových zážitků a tentokrát to bude shrnutí mého prodlouženého víkendu.


PÁTEK 19.8.
Ve škole jsme se skoro neučili, odpadly mi asi 3 hodiny, takže jsem většinu času strávila v herně s kamarádkou Marian (místnost, kde žáci tráví svoje volné hodiny- ping pong, Playstation, pytle na sezení apod.). Odpoledne jsem měla tancování a v 6 jsem spolu se 4mi kamarádkami nasedla na autobus směr Tampico. Na zastávce nás vyzvedl tatínek Marian a odvezl do Roadside. Je to jedna z nových restaurací ve městě a už teď je vyhlášená, protože je venku (v Mexicu je většina restaurací vevnitř a nemají zahrádky).
Celkově nás bylo asi 8 holek. Objednala jsem si těstoviny s kuřecím masem, byly naprosto úžasné. Co mě celkem překvapilo tak všechny ostatní holky si daly Hamburger(Mexičani prý milují hamburgery, což pro mě byla novinka).
V restauraci jsme strávily asi 2 hodiny, nakonec jsme si daly dezert, který mi holky řekly, že prostě musím zkusit. A měly pravdu, nic lepšího jsem tady ještě neměla. Zapečené marshmallow s nutelou, s cookies a krémem, mňam!

Byl to skvělý večer, holky se učily česky a já španělsky, celé ty hodiny jsem se jen smála, opravdu jsem si to užila a byla vděčná za to, že mě pozvaly!



SOBOTA 20.8.
Spolužáci se mě zeptali jestli s nimi nechci jít na pláž, tak jsem řekla že půjdu ráda. Vyzvedli mě asi v 1 odpoledne, pak jsme jeli koupit pizzu a nakonec jsme zastavili u nějaké vily. Obrovský dům s bazénem přímo u pláže. To jsem fakt nečekala.Poznala jsem spoustu nových lidí a všichni byli moc milí, i když na mě koukali trochu jak na exota:D

Poprvé za to co jsem tady jsem se podívala k moři, podle nich je voda studená, pro mě je akorát. Ale ty vlny. Ani nemusíte chodit daleko a už máte vodu po krk.
Celé odpoledne jsme strávili u bazénu a na pláži. Moc jsem se bavila, i když pořád nerozumím všemu tak mi všichni pomáhají s překladem. Večer mě odvezli zase domů a já byla po celém dnu tak unavená, že jsem hned usnula.

NEDĚLE 21.8.
Ráno jsem dostala klasicky výbornou snídani- míchaná vejce a potom jsem se vrhla do pečení podle maminčina receptu. Chtěli totiž, abych jim uvařila/upekla něco českého. Brácha Jorge mi pomáhal s přípravou, ale asi v polovině odešel, protože šli s rodiči do kostela. Já jsem mezitím upekla buchtu- Šalamouna.
Psali mi ostatní výměnní studenti jestli s nimi nechci jít na vodní lyžování, ale rodiče řekli, že odpoledne jedeme do Velamar k jejich kamarádovi. Ten kamarád byl ve skutečnosti prezident mého host klubu. Má s manželkou a dětmi půdní byt v nádherném domě s bazénem přímo u pláže.A ten výhled, úplně aaaw! Grilovali jsme, povídali si a nakonec přišel čas na dezert- můj výtvor. Všem moc chutnalo a chválili mě. Samozřejmě bráška si nemohl odpustit pár vtípku, že to pekl on a já jsem jen asistentka. Mně to nechutnalo tolik, jako když to děláme s mamkou u nás doma, protože tady mají jiné ingredience, ale hlavní je, že si pochutnali oni:-)
K večeru jsme šli s bráškama na pláž a do bazénu.
Začínám si s nimi rozumět víc a víc a pomalu zkoušíme mluvit španělsky, i když to jde těžce, je to o moc lepší, jak na začátku:)

Byl to další skvělý víkend a já už se teď těším na další! Utíká to jako voda, dnes je to 3 týdny od mého příletu do Tampica.

První týden školy, kino a Campestre

Dny ubíhají a ubíhají a já už mám za sebou první týden školy. Jsem tu přes 2 týdny a pomalu si na všechno začínám zvykat. Pokud vás zajímá jak ten týden celý probíhal, čtěte dál:-)

PONDĚLÍ

Klasické vstávání v 6 ráno, tatínek mě odvezl na zastávku. V buse si za mnou sedl nějaký kluk, který byl moc rád, že si může procvičit svou angličtinu, ale já byla tak moc unavená, že semnou asi moc řeč nebyla.

Když jsem vystoupila z autobusu, přišla nejtěžší část. Najít ředitelku. Ta škola je tak velká, že procházet všechny budovy a patra by mi zabralo půlku dne a do začátku hodiny zbývalo 30 minut. Nevěřili byste kolik lidí nezvládá základní angličtinu, nikdo mi nebyl schopný říct, kde je ředitelna střední školy. Naštěstí jsem potkala spolužačku z "DÍA UNO" a ta mě zavedla k ředitelce. 

Ředitelka mi ukázala můj rozvrh a poslala mě do třídy. Když jsem viděla co mám za předměty celkem mě to vyděsilo. Každý den minimálně 2 hodiny španělštiny, nějaká biologie, 5x týdně hodina ČÍNSTINY. Ano, učím se čínsky. Naštěstí je to v angličtině tak aspoň něco rozumím. 

Mám 6 hodin denně. Dneska probíhala každá hodina stejně- říkali nám pravidla, co můžeme a co ne. A vzhledem k tomu, že jim nerozumím tak to byla dvojnásobná nuda.

Každou hodinu mám s jinými spolužáky v jiné třídě, takže znám skoro celou školu. Studuju 3 ročníky zároveň španělskou i multi(v angličtině). Mám upravený rozvrh tak abych měla co nejvíc španělštiny co to jde. 

Nevím jak ale na škole mě zná spousta lidí, každý mě zdraví a usmívá se. Je to milé, ale nepamatuju si většinu jmen, takže když a mě někdo mluví tak vubec nevím kdo to je:D

Obědovou přestávku mám buď od 12-1 nebo od 10-11. Každý den je to jinak.

Odpoledne jsem se šla ve škol zapsat na hodiny tance každé pondělí, středu a pátek od 4 do 6.

Večer jsem akorát přišla domů a padla mrtvá do postele.

ÚTERÝ

Úterý probíhalo podobně, zase úvodní hodiny, kde jsem ničemu nerozuměla, noví spolužáci, noví učitelé.Jeden profesor mi představil spolužáka, který mi všechno překládal do angličtiny a pomáhal mi když se po mě něco chtělo, bohužel s ním mám jen 2 hodiny denně takže ve zbytku celkem tápu, pokud se nenajde někdo se slušnou angličtinou. O obědové přestávce jsem si sedla k volnému stolu a asi za 30 sekund pro mě došly 3 cizí holky ať si jdu sednout k nim. Ptaly se mě na typické otázky, odkud jsem, kolik mi je, jestli chodím na party a jestli pujdu s nimi:D Zbytek dne proběhl v pohodě. Večer jsem zůstala doma jen já, sestřička a Gabi (paní, co se stará o domácnost), rodiče se byli podívat na nový dům a bráchové spali u dědečka.

STŘEDA

Nebyla bych to já, aby se mi nepovedlo zaspat hned v prvních dnech. Vzbudila jsem se v 7:05. Autobus odjížděl ze zastávky v 7, hups. Šla jsem zaklepat na rodiče a říct jim to. Byli úplně v pohodě, řekli mi ať si jdu lehnout, že dneska pojedem na imigrační až se vyspím. V 11 jsme jeli na imigrační, bylo to ve staré části města, která je úplně jiná než ta ve které žiju. Říkají tomu "downtown". S tatínkem jsme vešli dovnitř paní tam nám řekla, že potřebuje moje 3 fotky, registraci na internetu a kopii všech mých dokladů.a že za hodinu zavírají. Tak jsem se šla nechat vyfotit a začli jsme shánět všechno potřebné pro mou kartu. Nakonec nám dali podepsat nějaké papíry a řekli, že se máme vrátit za týden kvůli otiskům prstů.

ČTVRTEK

Ve čtvrtek večer jsem měla prezentaci o sobě před rotary. Představila jsem se ve španělštině("Jmenuji se Tereza Kobzová, je mi 17 let, jsem z České republiky, bydlím v Brně a ráda vás poznávám), protože většina tam neumí anglicky, ale o svém městě, škole, rotary klubu atd jsem vykládala v angličtině, protože víc zatím neřeknu. 

Všichni byli moc milí, naštěstí tam byly pozvány i manželky rotariánů, takže to pro mě bylo příjemnější, že tam nejsem jediná mezi muži. 

Domů jsme přijeli kolem 12té a já byla tak ráda, že to mám za sebou a že si můžu jít lehnout.

PÁTEK

V pátek jsem byla ve škole až do 6ti, protože jsem měla tancování. Profesor španělštiny zakázal všem mým spolužákům semnou mluvit v angličtině, takže ty hodiny probíhají celkem vtipně, když se mi snaží ve španělštině, které nerozumím vysvětlit co se po mě chce. Večer šli rodiče někam s kamarády, takže nám objednali pizzu a přišel dědeček. Dívali jsme se na televizi a kolem 11té jsem po celém tom týdnu usla s tím, že ráno konečně nemusím vstávat v 6.

SOBOTA

V sobotu ráno jsem vstávala kolem 11té. Když jsem došla dolů, byla tam teta s bratrancem a všichni snídali. Dostala jsem tacos a míchaná vajíčka, potom odešli bráchové na golf, tatínek šel někam s Anou Luciou a já zůstala doma s maminkou. Přišla za mnou a ptala se mě jestli jsem v pohodě, jestli se mi stýská a asi hodinu jsme si povídaly. Odpoledne jsem šla s tetou a bráškama do kina na Suicide squat v angličtině se španělskýma titulkama. Navečer jsme se jeli rodinou najíst, jeli mi ukázat country club, který navštěvují a nakonec jsme jeli do skvělé zmrzlinárny, kde měli všechny druhy zmrzlin, pohárů a ovoce. 

NEDĚLE

V neděli ráno za mnou přišel bráška jestli se s nimi chci jet nasnídat, tak jsem řekla že ano. Jeli jsme do Campestre(country club), kde jsme si dali snídani. Co mi ale neřekli bylo to, že tam budeme celý den a že jsem si měla vzít plavky. Dostala jsem na starosti sestřičku, bráchové šli na trénink a rodiče si šli zahrát golf. Tak jsem ji vzala k bazénu, opalovala se a pak dostala hlad. naštěstí jsem potkala spolužáka s jeho kamarádem a on mi přeložil co po mě Ana Lucia chce. Šli jsme se všichni najíst a nakonec jsme šli za rodiči a jeli domů. Nebyli jsme doma ani 5 minut a hned nás volali zpátky, že jedeme na jídlo. Jeli jsme do nějaké Seafood restaurace a nakonec do obrovského nákupního centra, kdybych tam šla sama tak se nikdy nedostanu zpátky.

Mexická svatba= víkend bez internetu

V pátek ráno se celá moje rodina vydala na výlet do vedlejšího státu San Luis Potosí. Bratr mojí maminky se v sobotu ženil, a protože jsem já ani moji sourozenci neměli školu, jeli jsme už v pátek.

 Cesta trvala zhruba 3 hodiny, na hranicích jsme potkali ozbrojené vojáky, kteří zastavovali každé auto a ptali se, kam jedeme.

Hned jak jsme přijeli, šli jsme se najíst do restaurace, která je hned u nádherných vodopádů. Poté jsme se ubytovali a šli do bazénu.

Všechno tam bylo tak kouzelné, voda jak z Cancúnu, sprchy otevřené do přírody, houpačka nad řekou. A žádný signál ani Wifi, takže pro mě to byla celkem očista:D

Postupně přijíždělo víc a víc lidí, jsou hodně velká rodina a všichni jsou moc milí. Bohužel, nikdo kromě mojí tety neuměl anglicky. Trávila jsem nejvíc času, co to šlo se svými sourozenci u řeky, v bazénu nebo v apartmánu.

Druhý den jsme se jeli nasnídat do městečka poblíž našeho bydlení, zbytek dne jsme strávili u bazénu a v 6 začal obřad.

Nepřišlo mi to ani nijak oficiální, lidé tam přicházeli i potom co už byli vzití. Každopádně to bylo moc krásné, i když jim nevyšlo počasí, protože začalo pršet. Po obřadu přišlo jídlo a spousta spousta focení. Byla výborná krémová polévka a nějaké těstoviny.

Až se všichni dofotili, najedli a poblahopřáli novomanželům, šla nevěsta házet květinu, o kterou se  všechny její kamarádky málem popraly. Poté házel něco podobného i ženich a chytil to můj 10ti-letý bratr.

Po zbytek večera všichni tancovali, smáli se a slavili. Já jsem byla unavená a tak když za mnou přišla moje mladší sestřička, jestli bych s ní nešla spát, nic jsem nenamítala a šla.

V neděli jsme se nasnídali a odjeli domů, po cestě jsme se dívali na film a pospávali.

Byl to pro mě zážitek, ale protože jsem se neměla, s kým bavit nebylo mi moc do smíchu a bylo mi smutno. Každopádně ta příroda tam byla nádherná a doufám, že ještě někdy něco takového uvidím:-)

Uvítací den ve škole a představení Rotary

Ve čtvrtek 4.8 v 6 hodin ráno mi zvoní budík. Vstávám, přemýšlím co si oblíct, je to přece jen první den v nové škole. Nakonec na sebe hodím rifle, halenku, tenisky a přes rameno kabelku. Všichni moji sourozenci ještě spí, začíná jim škola až za 2 týdny. Mám sevřený žaludek, protože jsem nervózní a natěšená, na snídani si dávám jen banán a sklenici vody, protože v tuhle chvíli by se do mě ani nic jiného nevlezlo.

V 6:45 vychází z ložnice maminka, aby mě odvezla na zastávku. Myslela jsem si, že semnou první den do školy pojedou. Nejeli. Byla jsem dost vyděšená, ale beru to tak, že tohle všechno jsou pro mě zkušenosti a že ví co dělají(přece jenom jsem jejich 5.výměnný student).

Na zastávce mi maminka řekla, že škola končí v 6, takže mě něco před 7 vyzvedne na tom samém místě, představila mi nějaké lidi ze školy co už tam stáli, dala peníze na oběd a odjela.

Cesta do školy trvá zhruba 30-45 minut, podle provozu. Moje škola je ve vedlejším městě Altamira. Je to spojená střední s vysokou a jmenuje se Technologico de Monterrey(ale všichni tomu říkají TEC).

Nastoupila jsem do autobusu, který byl plný dětí, co vypadaly o pár let mladší. Museli jsme hrát seznamovací hry, každý řekl své jméno, věk a barvu semaforu(červená-zadaná, zelená-single). Naštěstí si vedle mě sedl kluk, který uměl anglicky tak se mi snažil všechno překládat. Jak jsem si myslela.. všem bylo 14,15. Nejdřív jsem to nechápala, ale pak mi vysvětlili, že dnes je "DÍA UNO". To znamená, že dneska se neučí, je to seznamovací den pro prváky a pro ty co jsou na té škole noví.
Mimochodem všichni na sobě měli sportovní oblečení-kromě mě:D 

Když jsme dojeli do školy, rozdělili nás do skupin podle barev, já byla ROSA(růžová). Hráli jsme všechny možné hry a seznamovali se. Všichni se na mě dívali, ti odvážnější se mě zeptali odkud jsem a začali se semnou bavit. Později už mě každý zdravil, moje jméno se rozneslo rychleji než rychlost světla(dobře zas tak rychle to nebylo), chodily za mnou skupinky lidí a ptali se odkud jsem. Asi je to celkem pochopitelný, protože jsem na té škole jediná blonďatá(a že je to fakt obrovská škola).

Během dne nám ukázali celý campus, učebny, hřiště apod. Ani si nedokážete představit jaké to pro mě bylo. Moje škola v Brně je jedna budova, tady je to celý areál a 3 obrovské budovy. Je to jak v těch amerických filmech, něco neskutečného:-)

Mexičani se moc rádi fotí, za ten jeden den vyfotili tisíce fotek ze všech možných úhlů. Například hned jak jsem přišla, tak za mnou přišly 4 holky, vrazily mi do ruky ceduli "YoSoyTEC" a za 5 minut ta fotka už byla na stránkách školy a instagramu.
Jo a taky pořád tancují a něco zpívají, jsou strašně pozitivní a plní energie.

Ke konci dne jsme zakopali časovou kapsuli, kam každý něco napsal. Potom nám rozdali barvy a všichni je po sobě házeli(aspoň jsem si vynahradila Rainbow run v ČR když jsem to nestihla:D).
Proběhlo pár vystoupení a nakonec jsem nastoupila na školní autobus, který mě odvezl na zastávku, kde čekala moje maminka se sestřičkou.

Večer jsem se šla představit svému Rotary klubu - Tampico Industriales. Představila jsem se, poděkovala a zbylé 2 hodiny seděla a mlčela, protože jsem ničemu nerozuměla. 15 mužů a ani jedna žena, už jsem se těšila až si po celém dni budu moct lehnout. Nakonec jsem dostala večeři a můj host-dědeček mě odvezl domů(je taky rotarián).

Doma jsem se chvíli dívala s bráškama na televizi, přečetla si zprávy od spolužáků a šla spát. Byl to dlouhý a náročný den, ale stál za to!

První dny, jídlo a nová rodina

Potom, co jsem vystoupila z letadla v Tampicu(jak už jsem psala), jsem musela vyplnit ještě nějaké papíry a znovu projít kontrolou kufrů(asi se báli, že pašuju drogy, haha).

Když jsem vyšla ven čekalo na mě asi 10 lidí z mého Rotary klubu, všichni mě objímali a pusinkovali, byla jsem vyčerpaná z celého letu, ale ještě jsem stihla jít na své první mexické jídlo. Nechali mi toho přinést spoustu. No, řekněme že si na to jejich jídlo budu muset zvyknout.
Tacos, plněná brambora sýrem a masem, avocado a spoustu dalších..

Myslela jsem si, že budu od prvního dne se svou host rodinou, ale později jsem se dozvěděla, že jsou na dovolené v USA a že první noc budu spát u své babičky a dědečka. Ani jeden nemluví anglicky, dědeček se občas snaží ale babička ani slovo, takže si dokážete představit jak naše rozhovory asi vypadaly. Naštěstí s nimi bydlí i moji 2 strýcové, kteří jsou na tom s angličtinou o něco lépe.

 Alex(mladší bratr mého host-tatínka) mi nabídl, že mi ukáže pláž a moře, ale byla noc takže jsem z toho nic moc neměla.Alex mě odvezl k babičce domů, vynesli mi věci do pokoje a ukázali koupelnu. Když jsem vešla dovnitř ptala jsem se jestli si mám sundat boty. Ne. Mexičani chodí po domě ve stejných botách jako venku. Po dlouhých 40ti hodinách jsem konečně mohla v klidu usnout.
Ráno jsem se vzbudila asi v 10, byla jsem celkem nervózní, první noc v cizí zemi, cizím domě u lidí, které znám sotva 12 hodin.

 Vyšla jsem ze svého pokoje, kde jsem narazila na paní co tam uklízí, sešla jsem dolů a hledala někoho z rodiny. Nikde nikdo. Vzadu na terase jsem potkala zahradníka. Znovu jsem prošla dům až jsem našla Alexe, ten okamžitě zavolal babičku a ta mi šla udělat snídani, dostala jsem míchaná vajíčka a spoustu ovoce. Lepší ovoce jsem nikdy neměla, mango, hrozny, banány, papája, všechno slaďoučké a čerstvé.
Dopoledne jsem volala rodině a odpoledne mi jel Alex(strýc) ukázat město a sehnat adaptér do zásuvky, protože mají úplně jiný konec.

Konečně jsem viděla pláž i moře za denního světla a taky celé město- tedy 3 města. Madero, Tampico a Altamira. Podívala jsem se i do své budoucí školy, která ani náhodou nevypadá jako škola, spíš jako nějaké nákupní centrum. K večeru jsme se vrátili, protože měla přijet moje rodina.

7 hodin večer nic, 8 pořád nic, 9 už jsem si začínala říkat, že tady budu spát ještě jednu noc, sešla jsem dolů do kuchyně a snažila se si povídat s babičkou a dědečkem i když to bylo těžké, protože já neumím španělsky a oni neumí anglicky. Jsou skvělí, strašně hodní a chovali se ke mně jako bych byla jejich vlastní vnučka:-)
Kolem půl 10 se u dveří ozval dětský hlas a ne 1, rovnou 3! Ano moji 3 mladší sourozenci.


Abych vám představila svou rodinu..

 Moje maminka Nayeli- se vším se mi snaží pomáhat, je moc milá a hodná. 
Tatínek Jorge je rotarián, taky mi pomáhá, hlavně když se všichni baví ve španělštině, tak mi říká o co jde. 
Potom Jorge mladší, je mu 12 let a umí skvěle anglicky díky tomu, že chodí do americké školy, kde mají zakázané mluvit španělsky. Taky mi pomáhá s překladem a chováním mi neskutečně připomíná mého vlastního brášku Danyho. 
Diego, který má 10 let chodí také do americké školy, takže i s ním se mi snadno povídá, dělá si ze všeho neustále legraci(hlavně ze sebe) a rád si zpívá(a nejen ve španělštině).
 A nakonec nejmladší z rodiny zlatíčko Ana Lucia, má 5 let a je strašně roztomilá. Anglicky moc neumí, jen pár slov, ale i tak si za mnou chodí hrát a stále na mě volá "Teresa, Teresa".(nikdo tu neumí vyslovit moje jméno, všichni čtou Teresa)

Jsem ráda, že mám takovou rodinu jakou mám, jsou na mě všichni moc hodní a pomáhají mi. Doufám, že s nimi brzy budu moct mluvit španělsky:-)

Cesta do neznáma, loučení a jinej svět

Tak jak jsem si před rokem říkala "je to za dlouho, rok je dlouhá doba", tak je to tady, jsem na druhé straně světa a už teď mám za sebou neskutečné dobrodružství a zážitky z cesty a prvního dne.

Po dlouhém loučení s kamarádkami jsem zavřela dveře svého pokojíku a spolu s rodinou, přítelem a kamarádkou jsme se vydali směr letiště ve Vídni. Byly 2 hodiny ráno, takže jsem po chvíli usla a vzbudila se až na letišti.

Při odbavování mi řekli, že mám 2 kila nadváhu, takže jsme s mamkou musely nějaké věci přendat do příručního zavazadla, které mělo taky nadváhu, ovšem po poznámce mého taťky "vždyť jede na rok!" mi paní u přepážky dala letenku a dál nic nenamítala(haha).

Byla jsem nervóznější a nervóznější, do toho přišlo loučení a spousta slz. Když jsem se asi po 5. se všemi rozloučila, vydala jsem se směrem ke kontrole příručních zavazadel, která proběhla bez problémů. U přepážky na kontrolu letenek se mě pán se smíchem zeptal "WHAT'S THIS?" a ukázal na moje sako, tak jsem mu vysvětlila, že jsem výměnná studentka z Rotary, pak už jsem si jen našla svůj gate a nastoupila na letadlo směr Londýn.
V 6:50 ráno jsme vzlétli, po 10ti minutách jsem usla a vzbudila mě až nepříjemná rána- letadlo přistálo.

Letiště Heathrow je poměrně veliké, ale dobře značené takže jsem vše našla bez problému, ale to bych nebyla já kdyby se nepřihodilo něco nepříjemného. Zablokoval se mi příruční kufr, ve kterém jsem měla notebook, který se při každé kontrole musí vytáhnout. Tak jsem to oznámila paní na přepážce, ta mě poslala za další paní a ta za nějakým pánem,  přehazovali si mě jak horký brambor a nakonec se jim ho podařilo otevřít(sice mi rozbili zámek, ale v tu chvíli to bylo nejlepší řešení).

Kontrola zase proběhla v pořádku, než jsem se dostala ke svému gatu, tak mi to chvíli trvalo, ale měla jsem spoustu času, tak to bylo jedno. Dala jsem si kafe, zavolala rodičům, že žiju a nejsem ztracená(díky bohu) a čekala na letadlo směr Houston.

Ten nejdelší let Londýn-Houston trval 10 hodin, stihla jsem si pustit asi 3 filmy, 3x se najíst a dokonce na chvíli usnout. Nad Amerikou byly trochu turbulence, ale nic hrozného.

V Houstonu začlo peklo, měla jsem na přestup zhruba 2 hodiny. Po přistání jsem musela vyplnit v automatu nějaké informace o mně, vyfotit se, dát otisky prstů a čekat na imigrační. Tu frontu jsem stála hodinu, byla jsem tak nervózní, že to nestihnu.. Konečně na mě přišla řada, znovu jsem dávala otisky prstů, fotili si mě, ptali se mě kam a proč letím a nakonec mě poslali dál. Běžela jsem protože mi zbývalo 45 minut do odletu a já neznala ani svůj gate. U kontroly byla dlouhá fronta, která naštěstí probíhala rychle, i když Američané vyžadují i sundání bot a řetízků.

Nějaká paní mi poradila, že do terminálu B musím vlakem, protože je to na druhé straně letiště, tak jsem nasedla na vlak a jela. Přišla jsem si jak v Hunger Games(a to myslím vážně), ty vlaky jezdili po střeše toho letiště a vypadalo to jakoby létali.

Na poslední chvíli jsem dobíhala letadlo, které už bylo připravené k odletu. Bylo to takové malé letadýlko pro 20 lidí, ani jsem neměla spolusedícího- jen přes uličku bylo sedadlo a tam nikdo neseděl, protože letadlo bylo poloprázdné. Většinu letu jsem prospala, protože jsem za sebou měla 40 hodin bez spánku.
Byl to můj poslední let a moje cílová stanice byla Tampico(Tamaulipas, Mexico).
Vystoupila jsem z letadla v mikině a saku, protože mi předtím byla zima a do tváře mě praštilo neskutečné dusno a vedro.

Tak.. zvládla jsem to a jsem tady. Tohle je jinej svět, netuším co od toho můžu čekat, ale to se všechno dozvím:-) a pokud to chcete vědět, čtěte dál můj blog. Bude to stát za to!