Je to jako včera, co jsem na letišti ve Vídni řešila problém s nadváhou, loučila se s těmi nejbližšími a brečela, tak moc, že mě z toho bolela hlava. Přesně si pamatuju ten pocit nejistoty a zároveň vzrušení, v hlavě milion otazníků. Jak to zvládnu? Co když mi uletí letadlo? Co když se ztratím? Co budu dělat rok mezi lidmi co neznám? Byl to dobrej nápad? Co když mě nebudou mít rádi?
Upřímně začátky byly nejhořší. Já jsem totiž hrozný stydlín. Ještě před rokem jsem měla problém si na dovolené s našima objednat jídlo, ikdyž jsem věděla jak se to řekne. A teď? Neměla jsem tu nikoho, kdo by to řekl za mě. Musela jsem se spolehnout jen sama na sebe. A toho jsem se bála nejvíc. Že to nezvládnu.
Ale když se mi na letišti zablokoval příruční kufr nebo mi nešel najít můj let musela jsem se sebrat a zařídit si to. Bylo to buď mluvit s lidma nebo si nechat uletět letadlo.
Byla to jedna z největších zkoušek a když jsem přistála na letišti v Tampicu i se svými kufry, byla jsem na sebe pyšná. Nikdy jsem neletěla sama, natož na druhou stranu světa za cizími lidmi.
A představa, že v mojí rodině bude žít někdo jiný? V mém pokoji, s mými rodiči, bráchou, mazlit se s mou Bonnie. Já jsem hrozný majetníček, ale ten pocit byl strašně zvláštní.
Vidět fotky mých kamarádů z každé party, na které já být nemůžu, oslavit narozky s mamkou nebo jít na hokej s taťkou. Ale postupně jsem si začla uvědomovat, že tohle všechno ještě zažiju mockrát. Tuhle příležitost mám jen jednou za život, občas je to opravdu jako sen a ani se to nedá popsat v nějakém článku, museli byste to vidět a zažít si to. Přála bych tuhle zkušenost každému, přála bych si abych to co tu zažívám mohla dělat se svými nejbližšími, chci aby to viděli na vlastní oči. Mou školu, dům ve kterém žiju, jak se ke mně lidé chovají, jak je to občas těžký nerozumět ani slovo. Mám hrozně smíšený pocity, občas se mi chce brečet a řvát a cítím se hrozně sama a pak z ničeho noc hrozně šťastně. Je to jak na horské dráze, je to adrenalin, nikdy nevím co mě čeká, nikdy nevím s jakou náladou se vzbudím a jakej ten den bude. Ale když se ohlídnu a vidím ty 2 měsíce, kolik mi toho daly, kolik jsem toho zažila a jak strašně rychle to uteklo. Vždyť už je to skoro čtvrt roku(?!).
Když se bavím s některými jinými výměnnými studenty o rodičích a oni mi řeknou, že jim nechybí, že si nevolají tak to nechápu. Možná už si nevoláme každý den jako ten první týden, ale pořád je tu mám a jsou mi oporou i na 10 000 km. Musí to být hrozně těžký přijmout do rodiny cizího člověka s jinými zvyky, jiným jazykem. Ale oni to udělali pro mě. Hlavně díky nim jsem tady, díky nim zažívám tohle dobrodružství, podívám se na místa o kterých jsem ani nevěděla, že existují a stává se ze mně jinej člověk, nejen že tloustnu každým dnem víc a víc(😭😅), ale myslím že si i postupně uvědomuju věci, který mi dřív nedávaly smysl nebo mi nepřišly důležitý. Poznávám, kdo je pravý kamarád a kdo mi taky zůstane. Když jsem byla v Brně, měla jsem růžový brýle a tady to roční dobrodružství mi otevřelo oči a to toho mám před sebou ještě spoustu.
Ano, chybí mi jít si sednout na kafe s Barčou nebo se jít projít do parku s Adamem, hrát si s Bonnie, dohadovat se s taťkou o tom, že jsem v pubertě, pustit si s mamkou film a bavit se o nehtech. Ale vím, že je mám a že je budu mít i za rok. A teď už vím, jak moc cennej ten společnej čas byl.
Ne vždycky je to tady procházka růžovou zahradou, ikdyž to tak vypadá.
Třeba když usnete v autobuse po cestě ze školy a zaspíte zastávku. Ve městě, který skoro neznáte, skoro nikdo nemluví anglicky a vy se cítíte zoufale(ale zvládla jsem to!). Řeknete si "tak si má zavolat taxíka", jenže tady není bezpečný jezdit taxíkem. No bylo to vtipný.
Když zkouším mluvit španělsky, lidi se smějí nebo začnou tleskat a ze mně se stává rajče😬(neuvádějte mě do rozpaku prosím).
Nejvíc mě baví, jak vždycky nějakej dospělej začne mluvit sprostě a pak se mi hrozně omlouvá, ikdyž já mu vlastně nerozumím takže co😅
Na druhou stranu, jsem si tu dost zlepšila angličtinu a už se mi i stalo, že se mi zdál sen v angličtině, nebo když volám s někým z Brna tak se mi občas stane, že řeknu jen tak něco anglicky a ani si to neuvědomím. Tak doufám, že to tak brzo budu mít i se španělštinou😛
Jinak ve škole stále nic nedělám, krom čínštiny, kde válím se samýma 1😏moje host-maminka si mě dobírá, že umím čínsky líp jak španělsky😅
Ani nevím, co jsem tímto článkem chtěla říct. Potřebovala jsem se jen vypsat a dostat ze sebe všechny pocity a myšlenky, které mi běhají hlavou. Mějte se krásně, posílám pozdravy a sluníčko do ČR a adios u dalšího článku✌🏼
Žádné komentáře:
Okomentovat