Po roce doma

Je to přesně rok, co jsem si užívala poslední chvilky s rodinou a kamarády, než odletím na 10 měsíců na druhou stranu světa. Nechápu, kde se ten čas ztratil. Přesně si pamatuju svoje pocity, především obavy z celé cesty do neznáma, poslední chvilky s blízkými a pak den odletu, kdy jsem byla snad nejvíc nervózní za celý život. Promítám si v hlavě každou chvilku, co jsem tam prožila, ty špatné i ty krásné. Od příletu na letiště, přes příchod do nové rodiny, školy, první kamarádi, pláž, každý narozeniny, proplakaný hodiny s rodiči na telefonu, ale naopak šťastný chvilky, na který nikdy nezapomenu, výlety, nová rodina, spousta kamarádů.

Když jsem odlítala, nebyla jsem si vůbec jistá, že to je správné rozhodnutí, klepala jsem se, bylo mi zle a hlavně jsem byla unavená. První týdny bylo vše špatně, bylo mi smutno, musela jsem do školy, když všichni mí kamarádi měli v ČR prázdniny, doma jsem se nudila, jídlo mi nechutnalo a nerozuměla jsem španělsky. Ale postupem času se začalo vše měnit, najednou jsem měla víc kamarádů, rozuměla jsem víc, dokonce jsem i začínala trošku mluvit a zvykla si na všechno, i na jídlo. Samozřejmě mi pořád bylo smutno, ale už ne tak moc jako na začátku.

Největší zlom přišel po Vánocích, které byly jedny z nejtěžších dnů za celý ten rok, když jsem po měsíčních prázdninách nastoupila zase do školy. Našla jsem si víc kamarádů, byla jsem zvaná na všechny akce, měla jsem co dělat, mluvila jsem plynule španělsky a všechno bylo skvělý. Začínala jsem se cítit opravdu jako doma. Od té doby to všechno uběhlo hrozně rychle, najednou jsem měla za sebou už víceméně vše a pomalu jsem zjišťovala, že přichází čas se vrátit. Čím víc se to blížilo, tím víc jsem byla nervózní, sama nevím proč, přece jsem se vracela domů. Poslední dny byly takový smutnější, měla jsem i menší rozlučku. A pak přišel den odletu, kdy se za mnou na letiště přišlo rozloučit asi 25 lidí, včetně 2 mých rodin. Brečela jsem snad ještě víc, než když jsem odlítala z ČR.  A když jsem nasedla na letadlo a vyletěli jsme nad Tampico, uvědomila jsem si, co všechno nechávám za sebou. Bylo to strašně těžký, loučit se se všema, vidět je brečet a pak odejít. Po asi 22 hodinové cestě jsem 8.června odpoledne přistála ve Vídni, naskládala si na vozík všechny kufry a celá nervózní jsem šla hledat rodinu, přišly další slzičky, vítání a objímání. Když jsme dorazili po asi hoďce a půl domů, čekalo na mě překvapení a ne jen jedno, babička a moji nejbližší u mě doma, už jsem za ten den brečela tolikrát, že jsem neměla sílu, ale byla jsem hrozně šťastná. Stejně tak druhý den, když mi rodiče a všichni moji kamarádi připravili přivítací party. Byla jsem doma, konečně, po 10 ti měsících. Pak přišel nástup do školy, rozdílové zkoušky, doktoři a všechny další nepříjemné věci, které jsem v Mexiku řešit nemusela.

Teď už je to přes měsíc, co jsem zpátky a všechno je to jako dřív. Nic se nezměnilo. Všichni říkali, že budu potom návratu nešťastná a že se budu chtít vrátit. Nejsem. Jsem šťastná a díky tomuhle roku jsem si uvědomila, co mám a jak jsem za to vděčná. Dalo mi to hrozně moc, nikdy na to nezapomenu, jsem strašně ráda, že jsem měla takovou příležitost a že jsem toho využila, opravdu mi to otevřelo oči a takovou zkušenost bych přála každému. Všichni z Mexika mi samozřejmě strašně moc chybí, myslím na ně každý den. Měla jsem neskutečné štěstí na rodiny, přátelé, město, školu a všechno. Tampico je můj druhý domov a už teď se těším, až se tam jednou (snad) vrátím. Nevím jak poděkovat všem, kteří mi tuhle cestu umožnili, rodiče, rotary.. neskutečně si toho vážím. Já nebyla ta typická výměnná studentka, co byla od prvního momentu natěšená, ale dalo mi to mnohem víc, než jsem očekávala a za to jsem neskutečně moc ráda.

Tímto bych to asi uzavřela, můj krásný rok je u konce a navždycky v srdíčku. Děkuju všem, kdo si našli čas na moje články. Všem budoucím výměnným studentům přeju hodně štěstí, pevný nervy (budete je potřebovat) a užívejte každé chvilky ve Vašem roce (závidím vám, že ho máte celý před sebou). Adiós

Don’t cry because it’s over, smile because it happend:)