Po dlouhém loučení s kamarádkami jsem zavřela dveře svého pokojíku a spolu s rodinou, přítelem a kamarádkou jsme se vydali směr letiště ve Vídni. Byly 2 hodiny ráno, takže jsem po chvíli usla a vzbudila se až na letišti.
Při odbavování mi řekli, že mám 2 kila nadváhu, takže jsme s mamkou musely nějaké věci přendat do příručního zavazadla, které mělo taky nadváhu, ovšem po poznámce mého taťky "vždyť jede na rok!" mi paní u přepážky dala letenku a dál nic nenamítala(haha).
Byla jsem nervóznější a nervóznější, do toho přišlo loučení a spousta slz. Když jsem se asi po 5. se všemi rozloučila, vydala jsem se směrem ke kontrole příručních zavazadel, která proběhla bez problémů. U přepážky na kontrolu letenek se mě pán se smíchem zeptal "WHAT'S THIS?" a ukázal na moje sako, tak jsem mu vysvětlila, že jsem výměnná studentka z Rotary, pak už jsem si jen našla svůj gate a nastoupila na letadlo směr Londýn.
V 6:50 ráno jsme vzlétli, po 10ti minutách jsem usla a vzbudila mě až nepříjemná rána- letadlo přistálo.
Letiště Heathrow je poměrně veliké, ale dobře značené takže jsem vše našla bez problému, ale to bych nebyla já kdyby se nepřihodilo něco nepříjemného. Zablokoval se mi příruční kufr, ve kterém jsem měla notebook, který se při každé kontrole musí vytáhnout. Tak jsem to oznámila paní na přepážce, ta mě poslala za další paní a ta za nějakým pánem, přehazovali si mě jak horký brambor a nakonec se jim ho podařilo otevřít(sice mi rozbili zámek, ale v tu chvíli to bylo nejlepší řešení).
Kontrola zase proběhla v pořádku, než jsem se dostala ke svému gatu, tak mi to chvíli trvalo, ale měla jsem spoustu času, tak to bylo jedno. Dala jsem si kafe, zavolala rodičům, že žiju a nejsem ztracená(díky bohu) a čekala na letadlo směr Houston.
Ten nejdelší let Londýn-Houston trval 10 hodin, stihla jsem si pustit asi 3 filmy, 3x se najíst a dokonce na chvíli usnout. Nad Amerikou byly trochu turbulence, ale nic hrozného.
V Houstonu začlo peklo, měla jsem na přestup zhruba 2 hodiny. Po přistání jsem musela vyplnit v automatu nějaké informace o mně, vyfotit se, dát otisky prstů a čekat na imigrační. Tu frontu jsem stála hodinu, byla jsem tak nervózní, že to nestihnu.. Konečně na mě přišla řada, znovu jsem dávala otisky prstů, fotili si mě, ptali se mě kam a proč letím a nakonec mě poslali dál. Běžela jsem protože mi zbývalo 45 minut do odletu a já neznala ani svůj gate. U kontroly byla dlouhá fronta, která naštěstí probíhala rychle, i když Američané vyžadují i sundání bot a řetízků.
Nějaká paní mi poradila, že do terminálu B musím vlakem, protože je to na druhé straně letiště, tak jsem nasedla na vlak a jela. Přišla jsem si jak v Hunger Games(a to myslím vážně), ty vlaky jezdili po střeše toho letiště a vypadalo to jakoby létali.
Na poslední chvíli jsem dobíhala letadlo, které už bylo připravené k odletu. Bylo to takové malé letadýlko pro 20 lidí, ani jsem neměla spolusedícího- jen přes uličku bylo sedadlo a tam nikdo neseděl, protože letadlo bylo poloprázdné. Většinu letu jsem prospala, protože jsem za sebou měla 40 hodin bez spánku.
Byl to můj poslední let a moje cílová stanice byla Tampico(Tamaulipas, Mexico).
Vystoupila jsem z letadla v mikině a saku, protože mi předtím byla zima a do tváře mě praštilo neskutečné dusno a vedro.
Tak.. zvládla jsem to a jsem tady. Tohle je jinej svět, netuším co od toho můžu čekat, ale to se všechno dozvím:-) a pokud to chcete vědět, čtěte dál můj blog. Bude to stát za to!
Žádné komentáře:
Okomentovat